Stejně jako děti vidí ve věcech často živé objekty, i já stavím své obrazy z předmětů, které v mém vidění světa personifikují a symbolizují emoce, chování nebo touhy. Především mě fascinují všechny ty zbytečné, roztomilé věci, které si jako dospělí kupujeme, abychom zahnali pocit smutku. Jejich zobrazení je pro mě symbolem povrchního způsobu myšlení.

Tato povrchnost je mé stěžejní téma. Fascinuje mě, že lidé mají strach hledat skutečnou podstatu věcí a radši zůstávají v pohodlných schématech. Příliš často hledáme jednoduchá řešení. A to je přesně to, co mé obrazy nenabízí. Jsou naopak plné. Plné symbolů, skrytých příběhů, podivných vztahů a nutí se ptát. Nutím diváka hledět na obraz, kde nic není, jak se zdá. Je zde něco znepokojivě komplikovaného, co je třeba odhalit. Je to obraz, který - paradoxně - neuklidňuje, přes všechny ty krásné věci, které jsou na něm zobrazeny.

Vizuálně se snažím pracovat s obrazem abstraktně, byť zobrazuji realisticky. Ty dvě věci se nevylučují. Manipuluji s výjevy jako s koláží a vždy zvažuji nejen to, co namalovat, ale též kam a jak. Nesnáším trendy redukci obrazu. Obohacení dává mnohem více možností, jak s dílem pracovat.

A tak se snažím vytvořít si vlastní výtvarný „jazyk“, protože žádný z těch, co existují, úplně nesedí mým slovům.